Ute Lemper kralovala

Na třetím orchestrálním koncertě Prague Proms vystoupila v neděli večer hvězda šansonu, kabaretních songů i muzikálu Ute Lemper. Ve velmi různorodém repertoáru předvedla několik podob své proměnlivé osobnosti.

Úvod patřil Bernsteinově hudbě k filmu Elii Kazana V přístavu. Zadumaná melodie v pianissimu byla výzvou hlavně po žesťové nástroje. Dirigent Rastislav Štúr řídil celý koncert jistou i citlivou rukou.

Cyklus Kurta Weilla a Bertolta Brechta Sedm smrtelných hříchů není prvoplánově líbivým pásmem, ale vynalézavost obou autorů se zde projevuje naplno. Ute Lemper předvedla ukázněný projev s niterným hereckým ztvárněním rozpolcené hrdinky Anny. Mužské vokální kvarteto, ač dílo studovalo na poslední chvíli, se zhostilo svého partu profesionálně.

Mnohem „kontaktnější“ druhá polovina večera ve Smetanově síni konečně probudila publikum, jehož aplaus se stupňoval. Předehra k Bernsteinovu Candidovi ukázala opět jinou stránku tohoto dirigenta a skladatele, z jehož rozsáhlého díla je dnes populární hlavně muzikál West Side Story. Efektní instrumentace a melodické nápady rozproudily atmosféru v sále, takže hvězda večera – jež se na druhou polovinu převlékla z černých do splývavých tmavozelených šatů – měla již připravenou půdu.

Písně, které proslavili Edith Piaf a Jacques Brel, prokládala vyprávěním o jejich autorech, o atmosféře, v níž vznikaly, přičemž plynule klouzala z němčiny do francouzštiny a angličtiny. Hity Mylord, Padam, Amsterdam, La vie en rose zazněly ve velmi odvážných moderních aranžmá, která vyžadovala od orchestru a dirigenta maximální nasazení. Nutno říci, že dirigent Rastislav Štúr díky svým bohatým zkušenostem s doprovázením pěvců vytvořil zpěvačce bezpečné zázemí, takže na pódiu panovala příjemná souhra.

Zklidnění před efektním koncem přinesla píseň v jidiš z pera Chavy Albersteinové a koncert, který už teď můžeme označit za jeden z vrcholů letošního ročníku Prague Proms, skončil známou melodií z legendárního muzikálu Cabaret. Na aplaus reagovala Ute Lemper přídavkem z téže dílny: kouzelným All That Jazz.

Ute Lemper, šansoniérka německého původu žijící v New Yorku, odpověděla po páteční náročné zkoušce s dirigentem Rastislavem Štúrem a ČNSO na několik otázek.

Je to velký rozdíl zpívat s doprovodem velkého orchestru oproti malé skupině muzikantů?
Je to samozřejmě něco zcela odlišného. Mám orchestry ráda, mají mocný zvuk, je to čest moci si s takovým tělesem zazpívat. Je to také nebezpečné, protože orchestr je jako stádů býků, s nímž musím hýbat. Měla bych se nad ním vznášet nebo tančit uprostřed něj, ale je třeba být stále ve střehu. S mou doprovodnou skupinou už se známe, takže si já i hráči můžeme dovolit spoustu improvizace.

Dirigent Rastislav Štúr je velmi citlivý, co se týká doprovázení pěvců…
Je mladý a velmi přizpůsobivý. Víte, při nedostatku času musíme oba dělat kompromisy.

Kdo je autorem aranžmá k šansonům, které zpíváte ve druhé polovině večera? Znějí velmi moderně…
Různí lidé. Ty velmi virtuózní jsou od skvělého francouzského skladatele Bruno Fontaina.

Takže “autentičnost” není vaším prvořadým cílem?
Mým cílem, spíše bych řekla posláním je uchovat dědictví německých skladatelů z doby Výmarské republiky a přivést je živé do nového milénia. Chápu toto závažné téma velmi zodpovědně, šlo o skladatele pronásledované nacisty. Takže ve svých programech také hovořím o jejich osudech a snažím se lidem přiblížit politický a historický kontext. Cítím se být jejich vyslankyní, zpívám v Americe i v Izraeli. Kromě toho píšu také vlastní písně, snažím se vybudovat most mezi minulostí a současností. Ve svých písních reaguji na politické změny, psala jsem o pádu berlínské zdi i o 11. září.

Jedna z písní večera je z pera Chavy Albersteinové. Je to ojedinělý kousek ve vašem repertoáru?
Jde jen o jednu ukázku, ale s kapelou máme celý program z písní v jidiš. Mně jako Němce šel jazyk snadno, i když akcenty jidiš se liší podle dané země. A většina mých přátel v New Yorku je židovského původu a jidiš je tam stále živý jazyk.

Jste známá jako interpretka písní Kurta Weilla. Máte je už nastudované všechny?
Kromě jeho operních věcí, pro které nemám vhodný hlas, jsem nazpívala většinu jeho písní.

A příště se vydáte kudy?
Teď zkoušíme nový jazzový program a další projekt už je také téměř hotov, budou to mnou zhudebnělé texty Charlese Bukowského.

Operní hvězdy jsou na svůj hlas velmi opartrné. Jak o něj pečujete vy?
Nesmím křičet. Potom nechodit do barů – i když tohle už mám za sebou a jsem už na to stará, nejraději jsem doma s dětmi… Každý den zpívat, alespoň dvacet minut, to stačí na to, aby se hlasivky – jde koneckonců o sval – udržely ve formě. Když mám dvoutýdenní turné, tak si pak dávám dva týdny volno. Ale nejhorší je to pro zpěváka v broadwayských produkcích, kde je představení každý den.

Měla jste v poslední době hodně vystoupení v Itálii a Španělsku.
To byla krásná zkušenost. Cestovala se mnou celá rodina, koncerty byly vždy pod širým nebem, v antických amfiteatrech… Mám ráda, když se můžu při zpívání dívat na nebe, hvězdy a cítit vítr.

Zdědily vaše děti hudební či herecké geny po vás?
Synovi je čtrnáct, hraje na kytaru a poslouchá rock, jako každý teenager. Taky miluje sport. Dvanáctiletá dcera se dala na tanec, ale myslím si, že je příliš chytrá na to, aby byla umělkyní. Já jsem v jejím věku rozhodně tak chytrá nebyla, byla jsem chaotik.

Jak se politická situace v Americe, kde žijete, odráží v umění?
Umění je v Americe strašně zkomercionali­zované. Taková popmusic je jen obchod, je to hudba pro děti. Vlastně současná hudba pro dospělé neexistuje, všechno je směrováno na teenagery. Z demokratických prezidentských kandidátů se mi líbili oba. Hillary Clintonová je velmi chytrá dáma a vždy podporovala umění. Ale fandím Obamovi. S ním, jestli vyhraje, přijde velká změna. Ale nedělám si iluze – Američani žijící mimo velká města jsou velmi omezení a konzervativní.

Kdysi jste se věnovala i malování…
Na to už není čas, od té doby, co se narodil nejmladší syn, šly koníčky stranou. Ale nestěžuji si, třeba ten čas jednou přijde. Teď si užívám mateřství.

Autor: Dita Kopáčová Hradecká

Krátký video sestřih z vystoupení Ute Lemper… 

Zpěváků bylo jako apoštolů

Gospel (neboli evangelium čili „dobrá zpráva“) je hudební žánr, který se zrodil v první třetině 20. století v černošských kostelech v USA.

Nás Evropany uchvacuje především živelnou rytmikou, emociálním nábojem a strhující harmonií. O nesmírné popularitě gospelu v USA svědčí, že jej lze slyšet nejen v kostelech, ale též v koncertních síních, barech či na specializovaných rozhlasových stanicích.

Ve středu 23.7. se ve Smetanově síni sešlo na empoře 128 žen a 13 mužů (možná úmysl?), aby pod vedením Paula Freemana a Marka Jordana zazpívali písně svého chóru.

Ještě předtím ale žesťová a bicí sekce ČNSO uvedly koncert fanfárou Aarona Coplanda „Pro obyčejného muže“. Následoval Čajkovského Louskáček ve vtipné jazzové úpravě Dukea Ellingtona, kdy Tanec cukrové víly Pokroutky nesl název Sugar-Rum-Cherry, Květinový valčík byl zase Tancem floreadorů a podobně.

Publikum se ve druhé půli nechalo sborem několikrát strhnout k rytmickému potlesku, na závěr už vestoje. Byl to večer plný emocí, nevyřčených otázek a udivených pohledů na elegantní dámy sboru s blond přelivy, dredy a dokonalými bělostnými úsměvy. Přiznejme si, že tolik odvázaných zpěváků černé pleti naživo jen tak často neuvidíte…

Autoři: dkh/ms