Čtvrtý ročník Prague Proms zahájen!

Navzdory chladnému deštivému podvečeru žhnula v neděli večer Smetanova síň Obecního domu vášní a temperamentem. Do sálu, jehož auditorium je pro příležitost festivalu opět upraveno elevací kvůli lepší akustice i viditelnosti, si našlo cestu dost posluchačů na to, aby téměř zaplnili prostor.

Pro zahajovací večer čtvrté série letního festivalu Prague Proms nastudoval Český národní symfonický orchestr pod vedením dirigenta Libora Peška skladby španělského rázu z pera ne-španělských autorů: Georgese Bizeta, Maurice Ravela a Nikolaje Rimského-Korsakova. Jako se ohnivé rytmy Iberského poloostrova kdysi silně otiskly do duší romantických autorů, tak intenzivně působí dodnes na posluchače. O to víc, když je hudba umocněna nejvlastnějším vyjádřením emocí – tancem.

Po zahájení v podobě Farandoly z Berliozovy suity Arlézanka se představili zkušení tanečníci flamenka Lourdes Jimenez Expositová a Nuno Miguel Gonsalves Correa, kteří zatančili na vybrané pasáže z Carmen. Hudba z proslulé opery tím získala další rozměr a umělci byli po zásluze odměněni potleskem.

Po přestávce jsme byli svědky působivého zpřítomnění hudby dvou mistrů instrumentace. Partitura Ravelovy Španělské rapsodie je velmi rafinovaná a dirigent Pešek, který toto dílo považuje za své oblíbené, dovedl udržet ono podprahové napětí a vygradovat je k působivým vrcholům. Blýskli se zde zejména hráči na dechové nástroje i první houslista s několika sóly. V opulentně orchestrovaném Španělském capricciu Nikolaje Rimského-Korsakova předvedl orchestr smysl pro zemité rytmy španělských lidových melodií.

Španělská noc nabídla dramaturgicky kompaktní pohled na hudbu 19. století, která je a zůstane nesmírně populární. Díky ČNSO už víme proč!

Autor: Dita Kopáčová Hradecká

Prague Proms komorní

Poučené a soustředěné publikum se sešlo v pondělí večer v Anežském klášteře, aby na druhém koncertě Prague Proms naslouchalo klavírním triům v podání souboru AD Trio Prague. Pod tímto názvem se skrývá nováček na rušné české komorní scéně – i když členové souboru jsou již ostřílení hudebníci. Ansámbl, který má už na kontě svou první desku, tvoří klavírista Martin Kasík, houslista Jiří Hurník a violoncellista Miloš Jahoda. „Založit trio byl nápad manažerky Světlany Jahodové,“ vysvětluje Kasík, který je nejmladším členem souboru. Druhé dva hráče známe jako koncertní mistry orchestru FOK. „Protože profesionální těžiště každého z nás leží v jiné oblasti, je pro nás společná komorní hra takovým koníčkem,“ přiznává klavírista a dodává: „Dnešní koncert byl naším prvním, ale do budoucna se rýsují další větší příležitosti, jako například Pražské jaro.“

Svůj první živý koncert naplnilo AD Trio hudbou Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka, jehož iniciály si vetklo do názvu. „Avšak nehodláme se omezovat na Dvořáka a hudbu 19. století,“ uvažuje Martin Kasík nad otázkou, kde je těžiště jejich repertoáru. Výběr skladeb byl pro tento večer natolik reprezentativní, aby předvedl jak technickou vybavenost všech hráčů, tak zejména smysl pro komorní cítění a společné muzicírování. Těžko říci, co posluchačům koncertu utkvělo v paměti nejvýrazněji. Byla to pomalá věta z Beethovenova Tria D dur s barevným kouzlením klavíru? Nebo romanticky rozmáchlá úvodní část Brahmsova tria c moll? Či snad kantiléna věty druhé? Rafinované rytmy Dvořákových Dumek?

Každopádně si AD Trio Prague odbylo na Proms skutečně příjemný start své koncertní kariéry.

Autor: Dita Kopáčová Hradecká

… a z nebe se snášela peříčka

Hollywoodská noc Prague Proms skončila ve středu nadšeným aplausem zaplněné Smetanovy síně. Příznivce filmové hudby zlákala legendární jména tohoto žánru jako John Williams, Lalo Schifrin či Nino Rota. Synovec posledně jmenovaného autora Marcello Rota měl na dirigentském stupínku přichystanou „režisérskou“ židli, aby v následujících dvou hodinách před posluchači vykreslil obrazy války ve Vietnamu, římského večera, americké prérie či neochvějného agenta 007.

Na začátek zazněla Wagnerova efektní Jízda Valkýr, kterou použil ve své Apokalypse (1979) Francis Ford Coppola ve známé scéně s vrtulníky. Kdyby Richard Wagner tušil, že píše filmovou hudbu, přidal by alespoň trochu bicích – takhle jej „převálcovali“ jeho o sto let mladší následovníci. I když bylo zjevné, jak moc všichni ti mistři filmové muziky dluží skladatelům 19. století. Právě dokonalé instrumentační řemeslo a nápaditost hlavních melodií tvoří dobrou filmovou hudbu, a proto tyto suity fungují i na koncertním pódiu, jak se mohli vloni i letos přesvědčit návštěvníci Prague Proms.

Nejstarší ukázkou Hollywoodské noci byla kouzelná partitura Nino Roty z Felliniho oscarových Cabiriiných nocí. Svůdná melodie a rytmus mamba rázem vykouzlily představu mladých Italů na skútrech, proužkovaných minišatů a fiátků prohánějících se po rozpálených římských ulicích. Však se také pamětníci roztomilé Giulietty Masiny v řadách auditoria prozradili poklepáváním nohou do rytmu…

Dojímavou píseň z filmu Schindlerův seznam přednesl první houslista Jiří Hurník a poté jsme se ocitli na širé prérii spolu s tím, kdo tančí s vlky. John Barry je skvělý skladatel, to ostatně dokázal už svou hudbou k Jamesi Bondovi, která celý večer uzavřela. Velkého ohlasu se pochopitelně dostalo známému „ploužáku“ My Heart Will Go On z Titaniku. V podání žesťové sekce ČNSO zněl ještě lépe než od Céline Dion…

Po přestávce byli návštěvníci v sále vystaveni živelným rytmům ze skvělé hudby Klause Badelta k Pirátům z Karibiku. Když zazněla křehká klavírní melodie, začala se z balkónu do sálu snášet bílá peříčka, jako ve filmu Forrest Gump Roberta Zemekise, který hudbou opatřil Alan Silvestri. Snad nejbouřlivější ovace si vysloužil geniální soundtrack k Mission: Impossible. I kdyby Lalo Schifrin nenapsal nic jiného, stačilo by toto znepokojivé téma podpořené kvílením elektrické kytary, aby se stal nesmrtelným. Český národní symfonický orchestr byl posílen o bicí soupravu a jeho hráči dokázali, že ve filmové hudbě nejsou nováčky.

Publikum rozparáděné na závěr agentem 007 (skladatel John Barry z roku 1962) propustilo dirigenta a orchestr až po dvou přídavcích.

Autor: Dita Kopáčová Hradecká

Proms v Českém muzeu hudby

Druhý komorní večer Prague Proms patřil Epoque Quertetu. Soubor, založený roku 1999, je na naší scéně ojedinělým zjevem. Čtyřka mladých hráčů (David Pokorný, Vladimír Klánský – housle, Vladimír Kroupa – viola a Vít Petrášek – violoncello) zvládá jak klasický repertoár, tak jazz, rock nebo funk. Na svém koncertě v Českém muzeu hudby předvedla ve čtvrtek oba tyto póly.

Nádherná akustika místa s neobyčejně dlouhým dozvukem kvartetnímu zvuku prospívá. Epoque Quartet přizpůsobil prostoru jak tempa, tak dynamickou hladinu, takže všechno bylo zřetelně slyšet. Úvodní Adagio a fuga Františka Xavera Richtera zněly velebně a čistě. V okamžicích, kdy tóny v dozvuku stoupaly k chrámové klenbě sálu, jenž kdysi býval kostelem, by bylo slyšet i špendlík upuštěný na zem. V Mozartově Disonantním kvartetu si jednotlivé hlasy hravě „předávaly velení“ a skladba působila náležitě vylehčeně. Po přestávce ukázal Epoque Quertet svou „druhou tvář“ a předvedl kousky z dílny Olivera Nelsona, Jimiho Hendrixe či Pata Methenyho – ovšem aniž by se na okamžik vzdal noblesního zvuku nebo souhry. Kromě strhující energie prokázali hráči profesionalitu a vkus, za což si vysloužili nadšený potlesk.

O přestávce koncertu, během pauzy na cigaretu, odpověděl houslista Epoque Quartetu Vladimír Klánský na několik otázek.

Bylo to těžké dát dohromady čtyři kvartetní hráče, kteří se dovedou pohybovat stejně dobře v klasickém jako v jazzovém repertoáru?
Není to úplně běžná věc – měli jsme na sebe štěstí.

Jak přijali koncertní pořadatelé fakt, že kromě Mozarta hrajete třeba i Hendrixe?
Jsou určitě místa, kde se toho bojí,ale lidé jsou většinou nadšeni z toho, že ve druhé půlce hrajeme něco, co není tak obvyklé. Setkáváme se vesměs s dobrou odezvou.

Jak sháníte notový materiál k „nevážnému“ repertoáru?
Mnoho skladeb pochází z repertoáru amerického smyčcového kvarteta Turtle Island String Quartet. Postupně jsme ale navázali kontakt s českými skladateli, kteří pro nás aranžují. Teď například máme projekt s Petrem Wajsarem, kde se do smyčců ještě mísí elektronika a zpěv. Takže už nejsme odkázáni na koupený materiál.

V roce 2000, rok po založení souboru, jste byli pozváni na mistrovské kurzy do Izraele…
Ne že bychom byli zkušení pedagogové, ale snažili jsme se osvětlit netradiční přístup k hraní a odezva byla pozitivní.

Kam se chystáte v létě a v příští sezoně?
Budeme mít koncerty v Chorvatsku, Egyptě, Jordánsku, samozřejmě i v Čechách. Budeme zahajovat sezonu SOČRu – koncert pro smyčcové kvarteto a orchestr od Bohuslava Martinů.

Autor: Dita Kopáčová Hradecká

Prague Proms v Kutné Hoře

“Detašovaný” koncert festivalu se odehrál v sobotu 19. června v jedné z nejkrásnějších církevních staveb u nás – v kutnohorském chrámu sv. Barbory. Varhaník Aleš Bárta rozezněl všechny registry moderního nástroje v dílech od baroka po 20. století.

V podání našeho předního interpreta zněly hlavně “hity” varhanní hudby, ale proč ne – i melodie, které slýcháme jako zvonění mobilních telefonů, si člověk čas od času rád připomene v jejich původní podobě. Toccata a fuga d moll Johanna Sebastiana Bacha navodila velebnou až magickou atmosféru, kterou umocnil kromě přízračného světla vitráží fakt, že hudba varhan padá na posluchače jakoby z výšky, aniž by byl její původce viditelný. Výška je to v tomto případě impozantní: 30 metrů.

Zcela zaplněná chrámová loď naslouchala smířlivým tónům chorálu Jesus bleibet meine Freude, monumentální Toccatě a fuze E dur. Jen v pauzách mezi skladbami narušila koncentraci hlasitá hudba rockového festivalu, který probíhal nedaleko. Bohužel poznamenala i tiché pasáže Mozartovy Fantasie f moll.

Preludium a fuga na téma B-A-C-H Franze Liszta uchvátily vynalézavostí, s níž skladatel harmonizoval tuto slavnou tónovou řadu – hold velkému baroknímu mistrovi. Do francouzské oblasti zavedly posluchače Preludium, fuga a variace op. 18 Césara Francka, které patří k nejoblíbenějším skladbám varhanního repertoáru. Téma znělo díky tichým rejstříkům takřka nadpozemsky. Charles-Marie Widor (1844–1937) byl ve své době proslulým varhaníkem u St. Sulpice v Paříži. Na tamním skvostném nástroji si vybrousil obdivuhodnou techniku, jejíž ukázku jsme slyšeli v Toccatě z jeho varhanní Symfonie č. 5, skladby, která se často hrává při svatebních obřadech.

Autor: Dita Kopáčová Hradecká